Můj soused ubožák aneb Jak mě určitě neznáte

15. října 2018 v 17:17 | userka |  Můj soused ubožák
Téma týdne "50 odstínů mne" mi krásně nahrálo ke spuštění nové rubriky Můj soused ubožák, ve které vám odhalím další kousek ze svého života. Budu to brát jako terapii. Třeba mi to pomůže, když se vám svěřím, proč mě nejspíš za dva dni soud uzná vinnou z těžkého ublížení na zdraví.


Jakákoli podobnost s existujícími osobami je čistě náhodná. Anebo taky ne.

Před pěti lety jsem si založila blog mujsousedubozak.blog.cz, ale návštěvnost nebyla tak vysoká, aby mě v psaní podpořila po delší dobu. Teď, když se všechno vyostřilo a já jsem obžalovaná, potřebuju se někde svěřit. Nakonec nejspíš skončím u psychologa, ale zatím se snažím se s vlastními prohřešky vyrovnat po svém.

Už ze svého dětství si pamatuju, že jakmile u nás na malém městě přestala fungovat jedna firma, ve které pracoval jak onen soused, tak můj otec, kteří byli do té doby kamarádi, vztahy mezi našimi dvěma rodinami se dost zhoršily. Moje matka vždycky tvrdila, že se soused naštval, protože otec začal podnikat a byl úspěšný, zatímco soused skončil jako číšník v lokále čtvrté cenové. Netuším, jak to bylo doopravdy, jestli si rodiče mezi sebou něco neudělali nebo neřekli. Doma se o tom nebavíme. Nakonec to asi ani není důležité. Ať se stalo cokoliv, soused neměl právo ničit nám životy. A přesto...

Moje matka byla neustále ve stresu, nechtěla doma trávit čas a radši byla kdekoli jinde než na naší adrese. I když mi bylo jenom deset let, samozřejmě jsem to vnímala. Rodiče se kvůli tomu i hádali, protože moje matka se nakonec chtěla odstěhovat, ale otec byl proti, že prý by soused vyhrál. A tak jsme i my děti v tomto prostředí vyrůstali a nezůstalo to pro nás bez následků.

Soused si pořád vymýšlel, co by nám provedl, takže jsme pak už byli trochu paranoidní a cokoli špatného jsme si na prvním místě zkoušeli odůvodnit sousedovou činností. Teprve pokud to nesedělo, zkoumali jsme, co se opravdu mohlo stát. Bohužel většinou opravdu něco provedl soused.

Jako když nám ze čtvrtého patra hodil na auto klubko kabelů a drátů. Dokonce to pak i přiznal. Tedy... Řekl, že je hodil dolů do dvora a žádné auto tam nestálo. Žádné náhrady jsme se nedočkali.

Nebo když nám odřel auto svou károu, kterou schválně parkoval u našeho auta. Volali jsme i policii, ale ta nám řekla, že když se to stalo na soukromém pozemku, nemůžou s tím nic dělat. Teď už vím, že jsme měli být důslednější (nebo si snad na vlastním pozemku můžete dělat a ničit, co chcete?).

Soused také neustále obtěžuje hlukem. Ostatním sousedům to podle mě vadí taky, ale nechtějí ho proti sobě poštvat, a tak mlčí. Na dvoře totiž soused neustále používá cirkulárku nebo něco brousí. Dvě noci za sebou nechal i zapnutý kompresor, který, když se sepne, aby se dotlakoval, dělá pořádný hluk. Třetí noc už byl kompresor vypnutý, protože jsem zavolala policii kvůli rušení nočního klidu.

Na vstupní dveře jsme v minulosti nechali nainstalovat "brano", aby se dveřní křídlo zavíralo samo. To se ale sousedovi nelíbilo - v 90 % případů čekal, až zavírající se dveře dospějou do těch posledních pár centimetrů, kdy by se samy měly vlastní vahou zaklapnout, když vtom je on vší silou přirazí o zárubeň. Po čase přišel na to, že brano se dá přenastavit, takže pak dveře chvíli mlátily samy i bez jeho pomoci, než jsem je přenastavila zpátky. To ho asi naštvalo, protože šroubek k nastavování pak vyvrtal, čímž celé brano za několik tisíc úplně zničil. Protože bydlíme v prvním patře, bohužel tyhle rány slyšíme nejhlasitěji my. Až když jsme si nechali nainstalovat nová plastová okna a venkovní rolety, trochu to pomohlo, ale soused našel zase další způsob, jak nás trápit.

Ukládá si totiž kolo do sklepa pod náš byt a schválně přitom mlátí do zdí, což se k nám pak rozléhá. Vzhledem k tomu, že nejradši to dělá po desáté večer, když přijde z odpolední směny, nebo před šestou ráno, když jde na ranní, není to zrovna příjemné. I když si stokrát řeknete, že je vám to jedno a že vás nevzbudí, mysl už s tím hlukem tak nějak počítá a kolikrát jsme se probudili přesně předtím, než měl soused dorazit.

Jeden čas také pořád kradl žárovky na našem patře. Nejspíš chtěl chodit kolem našich dveří potmě, aby nám mohl plivat na rohožku a podobně. To od něj bylo normální. Jednou jsem ho i nachytala s žárovkou v ruce (pozorovala jsem ho kukátkem, ke kterému mě přilákal zvuk šroubujícího se krytu světla). Když jsem ho konfrontovala, řekl, že nic neukradl, ale žárovku mi vrátil do ruky a naštvaně odešel. Za pár dní ji ukradl stejně.

Jiného dne si zase usmyslel, že vyběhne na mého otce s kovovou tyčí a zmlátí ho. Otec mu ji vytrhl a hodil zpátky do jeho garáže, ale co se nestalo? Soused za pár minut vyběhl s tím, že ho otec napadl a že má otevřenou ránu na břiše. Tuhle scénu jsem viděla z okna dětského pokoje a jsem si jistá, že mu otec nic neudělal, že pokud se sousedovi opravdu něco stalo, tak pouze proto že musel sám upadnout. Otec byl obžalovaný, musel několikrát k soudu, stálo ho to čas i peníze a nakonec byl samozřejmě zproštěn viny. Ale myslíte, že někoho baví takhle žít?

Nebo jindy... Do dvora nám vede průjezd a jednou, když tam moje matka projížděla na kole, soused nafoukl kompresorem PET lahev, dokud za ohlušující rány nepraskla, což se v uzavřeném průjezdu rozlehlo jak rána z děla. Matka chvíli netušila, co se stalo, myslela si, že snad spadl dům nebo něco podobného. Musela i na ušní. Jenže to už jsme policii ani nevolali, nemělo to smysl, když nemáte důkaz.

Ale později jsem se přesvědčila, že obrana neměla smysl ani tehdy, když důkaz máte. V roce 2008, když mi bylo 19, jsem šla po společném schodišti domu, kde nás žije celkem šest rodin, a protože jsem šla ze střechy, kde jsem si fotila město, držela jsem v ruce fotoaparát. Jako naschvál jsem potkala souseda, který do mě začal rýt, že prý tam nahoře nemám co pohledávat, když bydlím dole. Odvětila jsem mu něco v tom smyslu, že ta chodba je společná a já si můžu chodit, kde chci, a chtěla jsem jít dál, ale on do mě strčil tak, že jsem si hlavou dala zezadu o zeď. Vůbec jsem to nečekala, instinktivně jsem zapnula nahrávání na foťáku, ale už jsem zaznamenala jenom jeho sprosté nadávky. Odnesla jsem nahrávku na přestupkovou komisi města, ale dozvěděla jsem se, že bez souhlasu sousedu ji nemůžou použít jako důkaz. Směšné.

No a v roce 2013 se mi poprvé a naposled povedlo, aby byl soused uznán vinným z přestupku. Tehdy mi dal pěstí do hlavy.

...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 15. října 2018 v 18:11 | Reagovat

Tohle je vážně strašný a obrana nebo zastání minimální.

2 Eliss Eliss | Web | 15. října 2018 v 18:37 | Reagovat

Ježiš, to ti holka nezávidím, ten pán je normální psychopat!

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 15. října 2018 v 19:22 | Reagovat

Říká se, že sousedy a rodiče si člověk nevybírá, ale tohle co popisuješ je vážně psycho, to je děs! O_O

4 zapiskyspekouna zapiskyspekouna | E-mail | Web | 15. října 2018 v 19:29 | Reagovat

Z takových lidí je mi na :-! Na ně se musí psychologicky, každý má své slabiny...

5 Bloud Bloud | 15. října 2018 v 19:41 | Reagovat

Že jste už dávno nevzali kramle!

Za dva dny teda držím palce...

6 VendyW VendyW | E-mail | Web | 16. října 2018 v 9:01 | Reagovat

Tak vítej v klubu! Já mám takové sousedy - agresory naproti přes ulici proti domu. Už jsem byla kvůli madam předvolaná na přestupkovou komisi s tím, že jsem jí napadla a způsobila vážná poranění, místo Chmelařová se už jmenuju jen Píča pražská, za okny se mi usidlují v truhlíku chcíplé krysy a jiné lahůdky jako nasr..o na schodech ke dveřím. Tentokrát jsem se naštvala já a dala jsem stížnost já. Bohužel, vždycky to je uděláno tak, aby nebyl svědek a bylo to případně tvrzení proti tvrzení. Sice jak policie tak MÚ ve městě už vědí co jsou zač, a tak mne aspoň nevyženou s tím, že nemám důkazy. A když jsem přinesla doložené že jsem při onom napadení už dávno obsluhovala v hospodě hosty, město tu její stížnost stoplo. Jsem zvědavá jak to dopadlo tentokrát. Teď už dokonce si vzala za cíl i dceru a snaží se provokovati manžela. Ten je laxní, ale dcera startuje hned. Prostě ani jeden z nich to nemá v hlavě úplně v pořádku, ale zatím s tím taky nic nemůžeme dělat. 8-O  :-?  :-!

7 Akim Akim | E-mail | Web | 16. října 2018 v 13:05 | Reagovat

No těžký peklo, fakt že jo. A copak jsi mu provedla ty, že budeš nejspíš za dva dni soudem uznána vinnou z těžkého ublížení na zdraví? :-(  :-(  :-(

8 Lucky Lady. Lucky Lady. | Web | 17. října 2018 v 8:56 | Reagovat

To je úplne najhoršie, keď dostaneš takéhoto suseda. To máš celý život pokafraný, škoda, že otec bol proti, aby ste sa odsťahovali. Veď vám robil zo života peklo, to je strašné...nepochopím takýchto ľudí, čo sa zaoberajú tým, ako najlepšie urobiť zle druhému. Je mi to ľúto, a ešte horšie, že to nezostalo len pri prkotinách, ale išlo to už do fyzických útokov. Nakonci článku som bola strašne zvedavá, ako to nakoniec dopadne, a ty si tam dala .... ???? WTF?!!! Ja chcem vedieť pokračovanie, koniec, ako to nakoniec dopadlo!!! Dúfam, že nepôjdeš do basy za takého nímanda. Zaraďujem do výberu najlepších na www.tema-tydne.blog.cz.

9 userka userka | E-mail | Web | 17. října 2018 v 20:25 | Reagovat

[1]:
[2]:
[3]:
[4]:
[5]:
=> Díky všem za slova pochopení.

[6]:  Už bych nikdy neváhala. Když by to nešlo, odstěhovala bych se. To není žádnej život přece. :’(

[7]:  Dozvíš se, až to napíšu. :-P

[8]:  Konec se taky dozvíš, jenom se k tomu musím odhodlat. Díky za výběr každopádně. :)

10 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 19. října 2018 v 11:18 | Reagovat

Sousedy si holt člověk nevybírá...

11 Miloš Miloš | Web | Včera v 22:49 | Reagovat

Tomu se ani nechce věřit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama