Tak ať svítí vaše světlo před lidmi!

13. ledna 2015 v 21:44 | userka |  (ne)smysluplnosti
Pozdním studeným večerem vracel se domů. S úsměvem na rtech vychutnával si každičký okamžik života. Šel od přátel, jimž jako obvykle zvedl náladu. Zářil. A po jeho odchodu zářili i druzí. Rozdával štěstí a radost. Bral smutek a nepohodu. Měnil pláč se smíchem. "Kde se to v něm bere?" ptali se lidé. Odpovědi se ale nedočkali. Možná o ni zase ani tolik nestáli… Snad záviděli mu jeho život, snad směnili by ho s ním hned s pocitem, že on se má i přes režim v zemi výborně, netušíc, jak doopravdy žil či živořil. Ale pýcha lidí je obrovská a oči zaslepené mívají, a tak se nikdo nezajímal o strádání samotného velkého člověka, který navenek působil tím nejspokojenějším a nejšťastnějším dojmem postaršího člověka.


Došel domů a pár polínek vhodil do kamen. Místnost se pomalu zahřívala, ale jeho srdce chladlo. Byl sám. Na zdech visely omšelé zaprášené fotografie s krásnou ženou. Sedl si tedy na rozvrzanou židli k moly prožranému stolu. Z bochníku ukrojil si oschlý krajíc a zakousl se do něj s pohledem upřeným na stěnu s obrázky. Do očí draly se mu slzy. Plakal. Krůpěje slz padaly na krajíček chleba. Muž ho odložil a šel si lehnout.

"Dobré jitro, přeji!" zdravil příštího nedělního rána kolemjdoucí známé. Úsměv z tváře se mu celou cestu do kostela neztratil a lidé jen ho spatřili, hned jim bylo lépe. V kostele děkoval za život, který prožívá. Děkoval za všechno, co se mu dařilo, i za to, co mu nešlo. Po poslední modlitbě odešel za přáteli. Snad se jim tak říkat smělo, ale opravdovými přáteli mu nebyli. Na samotu byl ale zvyklý, a proto nestěžoval si. Poslouchal jejich hovory, v kterých většinou si jen stěžovali na chudobu, sám ale jen utěšoval a dodával naději. Kdo ji ale dodal jemu?

Někteří lidé ho obdivovali pro jeho schopnost vypořádat se s těžkým životem, někteří mu záviděli právě tuto schopnost a hrstka lidí jen poslouchala jeho moudrá slova, která buď zapomněli, nebo uchovali v paměti jako vzácnost. A že to byla vzácnost. On nikdy nemluvil pro nic za nic a vše, co říkal, mělo svůj důvod a důsledek. A tak dál chodil svým světem, který by se nám mohl zdát příliš malý, ale jemu stačil ke štěstí.

Dál rozdával radost, moudrost, úsměvy, pohodu, porozumění, lásku a vše, co jeho bližní potřebovali k životu. Sám nebral nic. Ani si nepůjčoval. Vystačil si sám. A lidé ani nic mu netoužili dávat. Kvůli starostem, které měli, se nezabývali o problémy a životy jiných víc než málo. On byl ale jiný. On dával, půjčoval, radil, chápal a objímal. Kdyby snad stávající krutý režim to dovoloval, lidé by se možná zastavili ve svém spěchu a uvědomili si toho vzácného člověka, jenž nikdy nepronesl žádnou urážku a nikdy nepohanil jediného člověka. Jenže oni neměli čas, a tak musel zůstat sám s vědomím, že to, co dává, nikdo mu nevrátí.

Zase jednou tak seděl a očima těkal ze zdi do otevřených kamen, v nichž skákaly plamínky odrážející se na fotografiích. Znovu plakal. Mohlo by nám ho být líto, mohlo by se zdát, že pláče pro svou samotu či neporozumění ostatních, ale on děkoval: "Děkuji. Díky za každé nové ráno. Díky za život s ní. Díky za nynější život bez ní. Díky za krásy, které jsem během života stačil zhlédnout. Díky za přání, která se mi splnila. Díky za lidi, kteří mě poslouchali, a díky za život, kterým zdárně jsem prošel až na konec." Naposled vydechl, srdce naposled pohnulo se, v hlavě naposled vybarvil se mu obrázek jeho ženy a on odešel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 4. února 2015 v 10:58 | Reagovat

Velmi lidský článek, citlivý a nepanovačný. Z tvé letošní tvorby mě opravdu nejvíc zaujal...

2 userka userka | E-mail | Web | 4. února 2015 v 11:05 | Reagovat

[1]: Díky moc, když jsem ho se slzami v očích psala, doufala jsem, že zaujme i někoho dalšího. Bylo mi trochu líto, že mi na něj nikdo nic neřekl, o to víc si vážím toho, že sis ho přečetla zpětně.

3 Akim Akim | E-mail | Web | 20. května 2015 v 17:53 | Reagovat

Co mi to děláš holka, sedím u notebooku, mám husinu po těle a slzy mi kanou po tvářích. Ty tedy umíš dojmout. Je to perfektně napsané, spousta citu, něhy a lidského pochopení. Skláním se před tebou dámo, jejíž slova dokáží pohladit, přesto že jsou smutkem našlehaná. :-)

4 userka userka | E-mail | Web | 26. května 2015 v 19:22 | Reagovat

[3]: Jéé, to jsem ráda, že jsem tě dojala :) Díky moc za hezkej komentář.

5 Akim Akim | E-mail | Web | 26. května 2015 v 19:28 | Reagovat

[4]: Rádo se stalo. :-)

6 May May | Web | 11. srpna 2015 v 14:18 | Reagovat

Příběh, se kterým se dá tak snadno ztotožnit. Ale vysvětlovat proč, by bylo až moc zdlouhavý a sebestředný. Jen jsem chtěl říct, že stejně jako tebe překvapilo že jsem "romantik", tak mě překvapilo najít mezi tvojí tvorbou tenhle článek.
It´s beautiful, yet strange at the same time.

7 userka userka | E-mail | Web | 11. srpna 2015 v 15:01 | Reagovat

[6]: :D jak to? Vždyť já tady mám i normální články. Celá rubrika "témata týdne" je normální :) Ale děkuju. Jo a jestli chceš bejt sebestřednej, může mi to povykládat do mailu ;)

8 May May | Web | 11. srpna 2015 v 17:21 | Reagovat

[7]: To jo, ale tohle je prostě něco jinýho, je to reálný, upřímný - jak tady už "zaznělo", lidský. Většinu článků z témata týdne by mohl napsat skoro kdokoliv jinej, ale tohle je rukopis jednotlivce.
..takže tak.

9 userka userka | E-mail | Web | 11. srpna 2015 v 18:36 | Reagovat

[8]: To je moc milý, děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama